Historie Farnosti  +  e-kronika 

Historický přehled

Informace o farnosti z katalogu Českobudějovické diecéze:
Plebanie r. 1371, matriky pokřtěných a oddaných od r. 1670, zemřelých od. r. 1710. 
Kostel Povýšení sv. Kříže, původně gotický, barokně přestavěn před r. 1731.
Název německy: Alt - Rosenthal
Název latinsky: Rosmithalium
Přifařené obce: Starý Rožmitál, Rožmitál pod Třemšínem, Bezděkov pod Třemšínem, Buková u Rožmitálu pod Třemšínem, Hoděmyšl, Hutě pod Třemšínem, Nepomuk, Pňovice, Sedlice, Skuhrov, Věšín, Voltuš, Vranovice, Zalány.

Farní kostel Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále

Farní kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále je nejstarší památkou města Rožmitála pod Třemšínem a dominantou Starého Rožmitála. Gotické portály objevené při opravách kostela v 70. letech 20. stol. jsou odborníky datovány do let 1230 – 1240. Kostel byl tedy pravděpodobně postaven v první čtvrtině 13. století.

O dřívější podobě tehdy gotického kostela víme jen velmi málo. Zprvu byl patrně jednolodní, poté byl přistavěn transept (příčná loď). Kostel měl samostatnou zvonici, boční gotický vchod, byl obehnán hradbami s dvěma branami. Uzavřený areál dotvářel rozrůstající se hřbitov, později vznikla fara a kostnice (kaplanka). Již od pradávna byl kostel zasvěcen sv. Kříži.

V letech 1729-31 byl za působení faráře Václava Vavřince Hoffmistra Přeštického (†1737) kostel přestavěn do barokní podoby, věž byla přistavěna k chrámové lodi a rozšířen byl i kůr. Zachován byl tvar kříže, jejž má kostel dodnes. Věž byla zakončena cibulovitou šindelovou bání. Původní gotický kostel dnes připomínají jen dva gotické vchody, zbytky žebrové klenby v kapli sv. Václava a pozdně gotická kamenná křtitelnice ze 14. století.

Ke kostelu se kdysi přimykal starý hřbitov, který sloužil jako hřbitov farní do roku 1854. Tehdy byl pro nedostatek místa zrušen. Dnes jej připomínají jen závěsné desky a pomník faráře Šolleho. Jakub Jan Ryba nebyl, na rozdíl od své ženy a 6 dětí, nikdy na tomto hřbitově pochován. Jeho ostatky byly přeneseny z morového hřbitova na nově zřízený hřbitov v roce 1855. Nový farní hřbitov slouží od roku 1854 dosud.

Starorožmitálský kostel doznal od listopadu 1989 řadu velkých změn. Vedle nákladné rekonstrukce varhan byly státem investovány nemalé finanční prostředky do oprav dalších částí mobiliáře – bočního oltáře sv. Václava, hlavního oltáře Povýšení sv. Kříže se všemi plastikami, oltářů sv. Františka, sv. Anny i Panny Marie. Okna získala nové vitráže, opraveny byly střechy a vnější omítky kostela, fary a kaplanky. Celý areál je evidován jako chráněná kulturní památka a je také součástí městské památkové zóny.

Starorožmitálské varhany

Starorožmitálské varhany, dnes také často nazývané „Rybovy", byly postaveny v roce 1750 či 1751 za působení faráře Antonína Platnýře († 1781, pohřben v chrámové kryptě) varhanářem Martinem Palečkem (1725–1765). K jejich stavbě dal zásadní podnět právě farář Platnýř, jemuž se stávající varhanní nástroj nejevil jako vyhovující a který nakonec sám nesl finanční břemeno spojené s jejich stavbou. Sám Platnýř se o nich zmiňuje jako o varhanách „velkých"; mají dva manuály, 11 manuálových a 4 pedálové rejstříky a spojku manuálů, v krásné pozdně barokní (rokokové) skříni je soustředěno více než 700 píšťal, jak cínových, tak dřevěných.

Jakub Jan Ryba převzal funkci rožmitálského ředitele kůru v roce 1788 po svém Imagepředchůdci Ondřeji Poddaném (1727–1789), který byl sám dobrým zpěvákem (kantorem) a úspěšným skladatelem. Skloubit povinnosti regenschoriho a učitele však nebylo jednoduché. Na rozdíl od svého předchůdce, který se více než škole věnoval hudbě, Ryba nesnášel polovičatost a nepřesnost. Musel však svou práci mezi školu a kůr rozdělit. Proto vyžadoval, aby každé z nich byl vyhrazen přesný čas, a sám jej důsledně dodržoval. Úřad ředitele kůru však nepřinášel jen povinnosti, byl také důležitým zdrojem příjmu Rybovy rodiny. V roce 1795 měl Rožmitál s přifařenými obcemi 3 962, v roce 1800 už 4 467 obyvatel. V době Rybova působení zde bývalo ročně cca 30 svateb a 140 pohřbů. Služné od kostela a odměna za fundační mše činily ročně 33 zlatých 38 krejcarů, za pohřby Ryba průměrně dostával 40 zlatých ročně. Další příjmy plynuly z cechovních a obecních mší a jiných obřadů spojených s hudbou. Tyto příjmy však byly závislé na finančních možnostech, vůli a ochotě venkovského obyvatelstva, a proto v rozpočtu rozrůstající se Rybovy rodiny mnohokrát scházely.

Právě tomuto kůru byla určena většina Rybových skladeb, s výjimkou těch, které svou technickou náročností přesáhly místní možnosti a byly přímo autorem věnovány vyspělejším kůrům, především kůru plzeňskému. Řada Rybových skladeb měla premiéru právě v tomto kostele, jejich prvními interprety byli prostí obyvatelé města, okolních přifařených obcí a děti ze zdejší školy. Počet zpěváků a hudebníků byl však podstatně omezen nevelkým prostorem zdejšího kůru.

Pro kostelní kůr si musel Ryba ve škole vychovávat zpěváky a hudebníky. Činil tak velice rád, při polední přestávce i v odpoledních hodinách, do roku 1811 dokonce bezplatně. Kromě zpěvu vyučoval hře na rozličné hudební nástroje: varhany, klavír, housle, violu, violoncello, flétnu, pikolu, klarinet a lesní roh, některé žáky až na čtyři nástroje. Ryba byl výborným varhaníkem. Už v době studií v Praze hrál na varhany v některých pražských kostelích. Vedle skladby přispěl ke zvelebení a rozvoji chrámové hudby právě svou mistrnou hrou.

V roce 1794 způsobil blesk požár starorožmitálské fary a oheň částečně zachvátil i kostel a poškodil varhany, které pak zůstaly dlouho neopraveny. Staly se tak i jednou z příčin sporu, jenž byl důsledkem napjatého vztahu Jakuba Jana Ryby a faráře Kašpara Zachara. V horní části prospektové věže varhan se zachoval latinský list z roku 1794 psaný Rybovou rukou pojednávající o požáru kostela, následném stavu varhan i opravě, kterou financoval patron kostela, pražský arcibiskup Vilém Florentin Salm-Salm (1754–1810).

Den před svou smrtí – 7. dubna 1815 se Jakub Jan Ryba spolu s farářem Česaným a varhanářem Nolim zúčastnil předběžného jednání o opravě varhan. Sjednaná oprava vyčíslená na 170 zlatých nebyla realizována. Z deníku Rybova syna Josefa Arnošta se dovídáme, že v den své smrti – 8. dubna 1815 – měl otec časně ráno nějaké řízení ve farním kostele. Je nanejvýš pravděpodobné, že mohlo souviset s tím, které se uskutečnilo předcházejícího dne. Odtud se Jakub Jan Ryba vydal do lesa nad Voltuší, kde ukončil svůj život.

Další opravy nástroje byly provedeny v letech 1848–1849 a 1887. Na počátku 20. století došlo už k výraznějším změnám v dispozici varhanního stroje. Roku 1917 byly cínové píšťaly varhan na žádost faráře Františka Roubíka a zásluhou JUDr. Karla Hostaše, advokáta a starosty města Klatov, c. k. konservátora uměleckých památek, zachráněny před zrekvírováním.

K největšímu zásahu do původní dispozice nástroje došlo až v roce 1933. Při úmyslně založeném požáru farního hospodářství shořela i střecha kostela a jen díky obětavému zásahu 20 hasičských sborů se podařilo požár omezit a zachránit cenné kostelní vybavení před zkázou. V září téhož roku pak varhany prodělaly nejnešťastnější „opravu" ve své historii. Příbramský varhanář Melzer se neomezil jen na vyčištění a naladění nástroje, jak je uvedeno ve farní kronice, ale necitlivě zasáhl do původní dispozice varhan. Některé barokní rejstříky nahradil romantickými a prospektové cínové píšťaly vyměnil za zinkové. Skříň takto znehodnoceného stroje byla spolu s ostatním kostelním vybavením opatřena žlutohnědým nátěrem.

V letech 1996–1997 proběhla generální oprava varhanního stroje (Doubek a syn, Jihlava) a do původní podoby byla zrestaurována také rokoková varhanní skříň (restaurátorské středisko Tradice s. r. o. Praha). Uvnitř stroje byly nalezeny nápisy označující názvy původních rejstříků a tytéž byly po sejmutí novodobých nátěrů odkryty v blízkosti zakončení rejstříkových táhel. Podle této dispozice byly doplněny chybějící rejstříky. Jediná původní prospektová píšťala použitá varhanářem Melzerem v jiném rejstříku se stala vzorem nově ulitým cínovým píšťalám již uspořádaným tak, jako v minulosti.

Nákladná rekonstrukce financovaná z Fondu regenerace městských památkových zón Ministerstva kultury ČR vrátila varhanám jejich původní podobu i barokní lesk. Jedinečný zvuk zrekonstruovaného historického nástroje zachytila nahrávka Rybova varhanního cyklu Novae et liberae cogitationes z roku 1798 realizovaná Michalem Novenkem v roce 1999.

Součásti stávajícího varhanního stroje jsou ze dvou třetin původní. V rokokové skříni varhan je soustředěno více než 700 píšťal. Varhany měly původně 3 klínové měchy, koncem 19. století je však nahradil novodobý plovákový měch. Dnes je poháněn elektrickým ventilátorem. Nejistý je původ poměrně vysokého ladění varhan, které s sebou nese nemalé problémy především při realizaci skladeb určených dechovým nástrojům. Dnes jsou varhany využívány především při bohoslužbách a příležitostně také jako koncertní nástroj.

Filiální kostel sv. Jana Nepomuckého na Náměstí (městský kostel)

V městě stával kdysi kostel, o němž se nám zachoval pouze jediný zápis v urbáři z roku 1565: „V tom městě byl jest někdy kostel, ale nyní toliko zdi pusté tu stojí, nebo před mnoha lety tu shořel.“ Nový kostel sv. Jana Nepomuckého byl vystavěn v roce 1729, v roce kanonizace (svatořečení) sv. Jana Nepomuckého. Dlouhou dobu byl pouze kaplí, bez statutu filiálního kostela. Městský kostel byl vždy ve stínu kostela staroměstského. Malá kaple na rožmitálském náměstí přestala městským obyvatelům stačit. Rivalita městských a staroměstských se vystupňovala až do té míry, že r. 1904 začali městští s přestavbou kostela. Kostel byl za rok v neobarokním slohu přestavěn podle návrhu architekta Josefa Fanty a 8. října 1905 slavnostně konsekrován (vysvěcen). Byl nově vybaven, pořízeny byly též nové varhany. Přestože byl Starý Rožmitál v roce 1967 připojen k městu, nepodařilo se nikdy faru do města přenést.

Za starého kostela zůstal kůr, vedlejší oltář Panny Marie a zvony, který byly zrekvírovány za války. Hlavní oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého a oltář sv. Václava jsou nové.

Jakub Jan Ryba také hrával v městské kapli, ale původní varhany se zde nezachovaly. V ochozu kůru se uchovala litinová deska z roku 1852 s jedním z Rybových hesel: „Abys byl lepším pozoruj denně tvé činy a zkoumej je!" J. J. Ryba 1788 - 1815.“

Hlavní vchod do kostela je na severní straně a nad ním latinský nápis o přestavbě kostela. Zde býval přístavek, který dal zbudovat arcibiskup Vilém Florentin kníže Salm-Salm. Oblíbený arcibiskup měl být roku 1811 dle přání lidu pohřben v městské kapli, ale nestalo se tak. Spor vyústil v tzv. „rožmitálskou rebelii“, která byla nakonec potlačena a viníci potrestáni.

Městský hřbitov se nachází na okraji města, za kruhovým objezdem směrem na Tábor (Březnici). Jsou na něm pochováni: Rudolf Richard Hofmeister (1868-1934), rožmitálský rodák, spisovatel, autor rozsáh-lého dílo o pravěku, ale též knih regionálně zaměřených. Dům v Hofmeistrově ulice, kde spisovatel bydlel i dům Na příkopech, kde se narodil, jsou opatřeny pamětními deskami. Dále je zde hrob spisovatele Karla Josefa Beneše (1896-1969), autora knih: Uloupený život, Červená pečeť, Kouzelný dům, a jeho manželky Ervíny Brokešové (1900-1987), slavné houslové virtuózky, žákyně Otokara Šefčíka. Na domě manželů Benešových v Klikově ulici je umístěna pamětní deska.

V současné době je městský kostel pro svoji výhodnější polohu využíván k bohoslužbám častěji než kostel farní. Hlavní svátky a nedělní bohoslužby se však konají vždy ve Starém Rožmitále.

Hvožďany - Historický přehled

Informace o farnosti z katalogu Českobudějovické diecéze:

Plebanie r. 1364, od r. 1786 farnost, matriky od r. 1786. Kostel gotický z pol. 14. stol., opraven r. 1786. 
Název německy: Hwoschdian Název latinsky: Hwozdniana 
Přifařené obce: Hvožďany, Březí, Leletice, Metly, Mýta, Planiny, Pozdyně, Roželov, Starý Smolivec, Tisov, Vacíkov.

Farní kostel Navštívení Panny Marie a svatého Prokopa

Obec Hvožďany, ležící při jižním úpatí Brd, 8 km jihozápadně od Rožmitálu pod Třemšínem vznikla na křižovatce obchodních cest z Horažďovic přes Lnáře do Prahy a z Nepomuku do Březnice a středního Povltaví. Původní osada Hvožďany patřila k třemšínskému hradu spolu s kostelem sv. Prokopa již v předhusitských dobách. Má se za to, že raně gotický kostel, zasvěcený sv. Prokopovi, zde již stál v polovině 14. století spolu s vodní tvrzí, jež byla tehdy nazývaná Hwozdan.

Gotický kostel sv. Prokopa a Navštívení Panny Marie ve Hvožďanech je jednolodní, zakončený gotickým presbytářem, sakristií a předsíní na západní straně. Pravoúhle ukončený presbytář je sklenut dvojitou křížovou klenbou. Na severní straně je umístěn hrotitý portál s hluboce profilovaným ostěním. Před kostelem stojí barokní zvonice, na místě původní dřevěné, která byla v roce 1691 nahrazena touto novou zděnou. Původní šindelová krytina střechy byla při opravě zvonice v roce 2001 nahrazena měděným plechem. Fasády kostela jsou hladké, nečleněné, v presbytáři a v lodi jsou gotická hrotitá okna. Loď, sakristie a předsíň mají plochý strop. Hlavní oltář sv. Prokopa z druhé poloviny 18. století je rokokový, portálový. Pozoruhodná je barokní kazatelna z konce 17. století a z téže doby pochází i kamenná křtitelnice. Nástropní malby jsou z roku 1932, obraz Proměnění Páně z roku 1771 pochází z kapličky na Třemšíně, byl restaurován v roce 1994 na náklady obce. V podlaze je 14 velmi sešlapaných náhrobních kamenů bývalých pánů na Hvožďanech a ve Starém Smolivci. Pod kazatelnou je náhrobní kámen s ještě čitelným nápisem: Zuzana Lipovská rozená Řesanská z Kadova zemřela roku 1637. Nápis je doplněn rodovým znakem. Varhany o dvou manuálech byly postaveny někdy kolem roku 1870.
O farní pouti se vystavuje socha Javorské madony. Tuto sochu podle tradice našel na vrchu Javorný poustevník Beneš z Blíživy a do hvožďanského kostela byla přenesena po zrušení javorské kaple za josefínských reforem. V této souvislosti došlo též k změně titulu kostela do současné podoby - od roku 1787 zasvěcen též Navštívení Panny Marie (předtím „jen" svatému Prokopu).  

e-kronika farnosti

P. Ivo Prokop        - 2011

V r. 2020 se stal proboštem v Jinřichově hradci.

P. Jan Kuník   2011 - 2016

R. 2016 se rozhodl odejít z českobudějovické diecéze a stát se redemptoristou. Po roční duchovní formaci v Polsku působí na Svaté hoře mmj. jako nemocniční kaplan.

P. Petr Misař  2016 - 

Nově vysvěceným biskupem ČB diecéze Vlastimilem Kročilem byl P. Misař po 21 měsíčním působení ve Vimperku převelen do Rožmitála. Ten rok se stalo v diecézi cca 50 administrativních změn, včetně přesunů kněží. Biskupem Vlastimilem byla přidělena k Rožmitálu a Hvožďanům 20 km vzdálená farnost Bělčice s historicky cenným (pův. románským) farním kostelem zasvěceným apoštolům Petru a Pavlu. 

Po nastěhování patera Petra tekla tři měsíce na celé faře rezavá voda. Příčiny se nalezly až po rekonstrukci koupelny v bytě kněze. Zhoršená kvalita vody je nadále způsobena i starým nekvalitním potrubím ve vodovodní přípojce vedoucí od silnice k faře.

Pan Josef Drechsler byl věrný, skromný a pracovitý farník, zemřel nečekaně v 1. vlně kovidu r. 2020.  

Paní Varvařovská

Byl změněn způsob slavení Slavnosti Těla a krve Páně (Božího Těla) v Rožmitále - doposud se konal eucharistický průvod kolem farního kostela - nyní se slaví v městském kostele s euch. průvodem po náměstí, s jedním oltáříkem u kříže, kde se udělí veřejné svátostné požehnání. Při slavnosti se uděluje 1. sv. přijímání. Tato změna byla zpočátku přijata s nelibostí a nepochopením farníků. Převážily pastorační argumenty.

Bylo zavedeno setkávání farního společenství 1x za 14 dní v Panském domě na rožmitálském náměstí a ve Hvožďanech v nově vzniklém klubovém centru. Programem společenství je interaktivní metoda rozjímání Božího slova, spontánní modlitba a písně s kytarou.

1. čtvrtky v měsíci se v Bělčicích a Hvožďanech koná adorace s možností svátosti smíření.

Byly zavedeny pravidelné adorace Nejsvětější svátosti Eucharistie - ve středu po mši sv. a hodinové v 1. pátky měsíce / které mají nahradit tzv. osadní svátky, jak rozhodl biskup Vlastimil. Osadní svátky kdysi zavedl biskup Antonín Liška, byly to celodenní adorace a modlitby za farnost.

Byly zavedeny mše sv. v 1. soboty měsíce v městském kostele - mariánské dny.

Byly zrušeny mše sv. ve Voltuši ve prospěch služby v domově důchodců, Centru soc. služeb v Rožmitále. Setkává se kolem 20-ti klientů, z to většina přistupuje k svatému přijímání, a je nutno navštěvovat i ty, kteří již nemohou chodit.

Po 20-tileté katechetecické službě paní Helenky Hochmutové se pater Petr M. ujal od r. 2017 výuky náboženství.

2017 - foto z 1. svatého přijímání v městském kostele 

Byli vyškoleni akolyté, kteří se střídají ve službě bohoslužeb slova se sv. přijímáním: pánové František Liška, Rudolf Mareš, Vladimír Mareš a Petr Muchna mladší.

Byla zavedena Farní kavárna - 1x za 14 dní se farníci sejdou po nedělní mši sv. na faře k neformálnímu setkání u kávy a čaje s pohoštěním.

Z podnětu rodiny Hoyerovy v úzké spolupráci s dirigentem plzeňské filharmonie Šimonem Kaňkou (dirigent karlovarského symfonického orchestru a jednatel Athonea Musica s.r.o.) a klavíristou Zdeňkem Klaudou, za podpory Města Rožmitála po Třemšínem a sponzorů, vznikl festival Jakuba Jana Ryby. Z důvodu registrace se hledala vhodná adresa - přímo se nabízela na faře - Rybova 1, ale na biskupství to zamítli. Adresa je tedy na radnici. Díky festivalu se začaly nahrávat na profesionální úrovni Rybovy skladby, které se 200 let nehrály, jsou to vlastně světové premiéry klasické hudby, která se dá zařadit mezi nejlepší v Evropě.

9. 8. 2019 náhle zemřela paní Jaromíra Stehlíková, maminka patera Jaromíra Stehlíka. Věrně se účastnila bohoslužeb, uklízela a starala se o městský kostel.

2. 8. 2020 udělil otec biskup medaile sv. Auraciána čtyřem osobnostem, které se nevšedním způsobem zasloužily o šíření křesťanských hodnot a mimořádně přispěly k rozvoji českobudějovické diecéze a jejího života. Diecézní ocenění 1. stupně – zlatou Medaili sv. Auraciána za zásluhy – udělil biskup panu Hubertu Hoyerovi, varhaníkovi a regenschori farnosti Starý Rožmitál.  

Svátost biřmování  se uskutečnila ve Starém Rožmitále v neděli 29. 5. 2022 s biskupem Pavlem Posádem.

Kauza mlýn - v listopadu 2022 se uskutečnilo jednání mezi p. Gregorem (majitel býv. mlýna č.p.3), stavebním úřadem, P. Misařem a jeho doprovodem stav. technikem Láchou, kvůli projektu p. Gregora - úmyslem bylo zamezit průjezd do farního areálu přes část jeho pozemku. Město stejně jako administrátor farnosti se postavilo proti tomuto záměru. P. farář dle obč. zákoníku vznesl nárok na řádné a dokonce mimořádné vydržení práva užívání této cesty. MÚ projekt zamítl.

Na rožmitálské faře se po době kovidí začalo opět scházet společenství mladých - 1 x 14 dnů v sobotu od 19h. (2022)

Manželé Josef a Helena Hořejší odešli posíleni svátostmi na věčnost téměř společně (2023).        Vydali svědectví života o věrném manželství, poctivé práci, činné spolupráci pro farnost, dobré výchově svých dětí a celoživotní pevné víře.  Pan "Joho" (skautské jméno) nám na sebe zanechal památku v podobě vchodové kované mříže ve farním kostele. Paní Helena i ve svém pozdním věku, přes všechny fyzické potíže, pomáhala v Centru sociálních služeb připravovat mše svaté, četla čtení a měla připraveny i osobní přímluvy. O svého manžela se starala do posledních chvil. V jejich domácí kronice je zaznamenáno mnoho společných, rodinných a skautských aktivit.

Pan Josef Mareš, bývalý starorožmitálský kostelník, zemřel náhle na konci ledna 2024.                                                    I po amputaci nohy (cca před 3 roky) si zachoval životní jiskru a žil intenzívním duchovním životem.                      Syn Vladimír jej vozil i do kostela na nedělní bohoslužby.