Náboženství
Výuka + hlavní činnosti Církve = křest, svatba, pohřeb atd. (viz níže)
_____________________________________________________________________________________________________________________________________
Výuka náboženství na ZŠ v Rožmitále
Přihlášku na náboženství (viz níže) lze použít, stačí jen upravit letopočet školního roku. Rodiče, jejichž děti již chodily na výuku, prosím o aktualizaci údajů: jejich email. telefon, do které třídy dítě právě chodí atp. Lze mi napsat na stávající email farnost.rozmital@seznam.cz
Také prosím o včasné informování ohl. nepřítomnosti na hodině - tisknou se různé materiály, jde tedy o úsporu. Také prosím o kontrolu, zda si v pátek berou do školy sešit na náboženství, je to hlavní problém a komplikuje se tím vyučování. Sešit z náboženství může být zajímavým vzpomínkovým předmětem jednou i pro jejich děti, ale obsahově i inspirací pro celý život. Škoda, že schopnost něco uchovat upadá...
Při výuce preferuji osobní kontakt, vytváření vzájemné důvěry, vnímání církve jako společenství a poznání Krista a jeho učení, osobní modlitbu... To vše je více, než zábava či dril. Děti rychle zapomínají na sdělené, ale celý život si můžou pamatovat osobu vyučujícího. Biskup Vlastimil Kročil si výslovně přeje, aby kněží učili - proč? Je to jeden z jejich hlavních úkolů. Kněz je živoucí svátost kněžství, žehná a uvádí do života víry, proto je jeho osoba důležitá i při výchově nejmenších, jde o charisma kněžské (otcovské) role ve farnosti. Prosím rodiče, aby nezapomněli, že oni sami jsou hlavními svědky víry svým dětem, že katecheta není schopen za těch 40 minut změnit dítě v křesťana. Je nezbytná součinnost a naše modlitba za ně, aby se naučili spolupracovat s Boží milostí a tak z nich vyrostli dospělí a zodpovědní křesťané se vztahem k farnosti a celé církvi.
Poslední pátky v měsíci se konají mše svaté s dětmi v 18h v městském kostele, změny sledujte ve Farním zpravodaji.
K tomu ať nám pomáhá Matka Církve Panna Maria a ať nám žehná dobrotivý Bůh, +!
Děkuji!
Váš pater Petr Misař
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
výuka dětí on line nejen v době pandemie
https://prolidi.bcb.cz/cs/akce/2020-06-video-katecheze-pro-deti
https://www.youtube.com/channel/UC4uF4zs73_Ob5dM32GQNf5A
https://www.vezmiacti.cz/storage/hry/pexeso/
film o Karlovi 30 minut https://www.youtube.com/watch?v=VRRgeqXiKYM
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
________________________________________________________
Svátosti a hlavní činnosti církve
Úkoly kněze (faráře) ve farnosti vychází ze svátosti kněžství, kterou mu skrze apoštolskou posloupnost (kněžské svěcení biskupem) udělil Kristus. Především jsou to úkoly: vést, vychovávat, vyučovat a posvěcovat. Nezastupitelnou službou kněze je udílení svátostí - zvl. Eucharistie, smíření s Bohem a kázání. Další činnosti místní církve vycházeji z tzv. všeobecného kněžství (z titulu křtu svatého), tedy laické služby, jako jsou: kostelníci, květináři, úklid, schola, varhaníci, ministranti, akolyté, jáhni, rodiče vychovávající děti příkladem svého života atd. To vše je služba Božímu království, k níž dává sílu a potřebné schopnosti Duch svatý.
Křest
Svátost křtu je duchovním narozením do rodiny Církve. Proto předpokládá přípravu rodičů s místním knězem - duchovním otcem, pokud jde o 1. křest dítěte. U dospělých nutno domluvit se osobně. Předpokladem křtu je zralá víra. Kdo je teprve hledající, najde v knězi duchovního vůdce...
Svátost křtu
Církev křtí pouze člověka, nikoliv zvíře, nebo nějaké věci. Křest znamená přijmout podíl na Kristově království a s ním související královský titul "křesťan" a s tímto titulem i úkol žít jako křesťan. Pán Ježíš řekl: "Kdo nebude pokřtěn, nebude spasen." Také řekl: "Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Jde tedy o víc než o nějaký tradiční obřad. Všechny svátosti jsou božské prostředky ke spáse člověka, proto je nutné o nich něco vědět. Křest je projevem již zralé víry. Křtitelnice je mysticky řečeno "lůno" Církve, kde se duchovně rodíme k novému životu v Bohu a jeho Církvi (duchovní Matce). U křtu malých dětí je to zralý projev víry rodičů a kmotra. Kmotr má být dospělým praktikujícím katolíkem, pokud možno biřmovaným, blízkým rodině. Jeho úkolem je být vzorem křesťanského života a za svěřeného se modlit. Na křtu se nezasévá žádné malé seménko, jak se někdy dětinsky říká, je to iniciační svátost, kterou jsme vykoupeni (vykoupáni, pokristěni) vírou v Krista Spasitele. To rodiče musejí do svých dětí zasévat porozumění Božím věcem. Místní kněz (duchovní otec) má povinnost uvádět do křesťanského života přípravou před přijetím svátostí. Je ustanoven biskupem a proto je jedinou kompetentní osobou křtít, oddávat, slavit svátosti, učit atd. Není možné obcházet řádně ustanoveného kněze a křtít jinde, pokud k tomu není vážný důvod. Místní farář má právo na informaci rodičů o tom, že se bude jejich dítě křtít jinde a farář v místě křtu má povinnost vyžádat si dovolení a doporučení. Křest není pouze rodinnou záležitostí, je vyjádřením víry v Církev. Jednota církve a svátostný život farnosti, tedy místního společenství víry, je důležitější, než subjektivní postoje žadatelů o svátosti. Právě to, co nás spojuje, i když jsme tak rozdílní, je živý Kristus uprostřed... Kdo nevěří v Církev, nevěří ani v Krista. Křtem tak začíná nový život v Bohu a ve velké světové (katolické) rodině (církvi).
Jak souvisí křest s farností?
Úloha skutečně živé farnosti, skutečného bratrství je v tom, že odhaluje tvář vzkříšeného Krista, tedy činí Krista viditelným. Toto viditelné Kristovo tělo je budováno viditelným znamením, totiž křtem. Křest není zdaleka aktem individuální záchrany. Křest zachraňuje pouze tím, že vtěluje v Krista, tím, že nás spojuje s ostatními, že nám dává přejít z rozděleného světa, kde se lidé nemilují, do církve, kde vane duch lásky. Hříchem - prvotním a neustále obnovovaným - je rozdělení, které způsobuje, že se neznáme, nenávidíme, jedni druhými pohrdáme, jedni druhé vykořisťujeme a utlačujeme. Aby dítě bylo vyrváno z tohoto pohanského rámce, ve kterém je zachyceno od svého narození (od svého početí), je zajisté potřebí křestního exorcismu. To ubohé dítě není ovšem posedlé démonem, ale my jsme je zapletli do démonické sítě předsudků, oddělujících závor, organizovaných sobectví, které je budou ohrožovat po celý život. Kolik zaklínání bude zapotřebí, abychom přestali náležet víc své třídní solidaritě než svému náboženskému bratrství, abychom se přestali cítit bližší těm, kdo jsou nám rovni postavením, kulturou, výchovou, rasou, než našim bratřím v Kristově křtu? K čemu je dobré pokřtít dítě, nevtělujeme-li je? Je pravda, že se stane synem Božím, ale kde se setká s jeho rodinou? Jistě se mu dostane milosti, ale tato milost záleží v lásce k ostatním lidem a kde se ji naučí projevovat? Kristus si nepřeje spojit nás se sebou, ale spojit nás mezi sebou: „Aby byli jedno!“ Kristus není nikdy přítomen v životě kohokoliv z nás, kdo ho sice hledá, ale vylučuje přitom ostatní. Všechno to, co je v nás čistě soukromé, všechno, co je naším soukromým vlastnictvím, je odsouzeno k zániku. „Tělo Kristovo zachovej tvou duši k životu věčnému!“ Jen to, co v nás žije z Krista, bude spaseno, stane se nesmrtelným. Věčně z nás bude žít jen to, co je vtěleno v Krista, co on oživuje životem, který sdílíme s ostatními.
(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 161)
___________________________________________________
Svatba
Co je třeba zařídit ke křesťanskému svatebnímu obřadu?
1. Nejméně 2 měsíce předem (raději dříve) se osobně dohodnout s místním knězem na dalším postupu.
2. Přinést křestní listy, občanské průkazy, či doklady o rozvodu atp.
3. Příprava s knězem či jím pověřenou kompetentní osobou - uvedení do svátosti manželství.
4. Pak kontaktovat městskou matriku a požádat o vyplnění státního formuláře a další doklady.
Není možné oddávat dva nepokřtěné, alespoň jeden musí být pokřtěn v katolické církvi. Také není možné oddávat někoho, kdo již svátost manželství přijal, aniž by prošel anulačním procesem církevního soudu.
Svátost manželství
Pán Ježíš svůj první zázrak učinil na svatbě, když ve vesnici Kána v Galileji proměnil vodu ve víno. A celá Bible je plná příběhů i ponaučení o tom, že Bůh se raduje z lidské lásky mezi mužem a ženou.
Hned v prvních kapitolách Písma nacházíme vyprávění, jak Bůh při stvoření světa muži a ženě požehnal a pozval je, aby se mu podobali v tom, že jejich láska bude dávat nový život. Naopak na samotném konci Bible je dovršení světa znázorněno jako svatba mezi Bohem a lidmi a celým stvořením. Střed a vrchol Písma tvoří příběh o Ježíšovi, jeho smrti pro druhé a jeho zmrtvýchvstání. Tato skutečnost byla křesťany velmi brzo chápána jako mystická svatba Krista a jeho snoubenky - Církve.
Když tedy křesťané uzavírají manželství, nejedná se pouze o obyčejnou lidskou smlouvu, ale o uskutečnění toho nejhlubšího povolání, které Bůh vložil do lidské přirozenosti a zároveň o zobrazení lásky a věrnosti, kterou má Kristus ke své Církvi. Takové manželství je živoucí svátostí, je společenstvím s Bohem (dárcem lásky), posvěcujícím rodinu, pospolitost, místo života i práce, je božským prostředkem k posvěcení a spáse.
"Kráčet ke svatosti spolu, jako pár, je možné, krásné, mimořádně plodné a má zásadní význam pro dobro rodiny, církve i společnosti." (Jan Pavel II)
Svátostný sňatek mezi lidmi stejného pohlaví není možný z výše citovaných pasáží Bible a učení Kristovy církve. Manželství je posvátnou institucí, protože z ní vzniká život. Homosexuálním lidem nikdo neupírá lidskou důstojnost, ani podíl na životě v církvi, protože nikdo není dokonalý. Jejich zvláštnost, vymykající se přirozenému řádu, se ale nevyléčí tím, že si vynutí stejné právo na svátost manželství, jako mají muž a žena.
___________________________________________________
Pohřeb
Pro dojednání křesťanského pohřbu je nutný tento postup:
1. Nejprve kontaktujte místního kněze, se kterým dohodnete den, hodinu a způsob:
- buď zádušní mší svatou, - mše sv. je společnou liturgií jen praktikujících katolíků (není magickým úkonem zaručujícím spásu!)
- nebo tzv. rozloučením, tj. bohoslužbou slova (kratší verze) - což je vhodnější pro pozůstalé, kteří nepraktikují katolickou víru
2. V nedostupnosti místního kněze (dovolená, hospitalizace, atp.) kontaktujte zastupujícího, což vám sdělí vikář, nebo sousední farář. Momentální nedostupnost kněze na faře či na telefonu neznamená, že kněz nebude k dispozici - třeba právě slouží mši sv. atp. a má vypnutý mobil, proto mu každopádně napište SMS a vyčkejte na odpověď!
3. Teprve pak po konzultaci s knězem kontaktujte pohřební službu a poproste, aby knězi telefonicky potvrdili datum a čas.
4. Vyrovnání za službu se dojednává osobně s knězem - často jde o 3 položky: 1. varhaník a zpěv + 2. na režii kostela + 3. dar knězi
Co pro křesťany znamená pohřeb?
Při vzpomínce na Kristovu smrt, jeho pohřeb a zmrtvýchvstání, na toto tajemství, v jehož světle se projevuje smysl křesťanské smrti, je pohřbení do země tou nejvhodnější formou, jak vyjádřit víru a naději ve vzkříšení těla. Církev jakožto matka, která doprovázela křesťana během jeho pozemského putování, v Kristu předává Otci syna své milosti a jeho smrtelnou tělesnou schránku odevzdává zemi v naději, že bude ve slávě vzkříšen. Pohřbíváním těl věrných zemřelých potvrzuje církev svou víru ve zmrtvýchvstání těla a chce tím zdůraznit vysokou důstojnost lidského těla jakožto integrální součásti osoby, jejíž dějiny tělo sdílí. Nemůže tedy připustit postoje a rituály, které obsahují pomýlené postoje ke smrti, již považují buď za definitivní zneplatnění osoby nebo za okamžik jejího splynutí s matkou přírodou či s vesmírem nebo za jednu etapu procesu reinkarnace anebo definitivní osvobození z "uvěznění" v těle. Pohřbívání na hřbitovech a na jiných svatých místech je rovněž vhodnou odpovědí na povinnou úctu a ohled k tělům věrných zemřelých, která se křtem stala chrámy Ducha Svatého a jimiž "jakožto nástroji a nádobami si Duch ušlechtile posloužil pro vykonání tolikerého dobrého díla". Spravedlivý Tobiáš je chválen pro zásluhy získané před Bohem za to, že pochoval mrtvé, a církev považuje pohřbívání mrtvých za skutek tělesného milosrdenství. A konečně pohřbívání těl věrných zemřelých na hřbitovech a na jiných svatých místech napomáhá rodinným příslušníkům i celému křesťanskému společenství při vzpomínce na zesnulé a při modlitbě za ně, jakož i při uctívání mučedníků a svatých. Pohřbíváním těl na hřbitovech, v kostelích a v prostorách k tomu uzpůsobených pěstovala křesťanská tradice společenství mezi živými a zesnulými a stavěla se proti tendenci ke skrývání nebo privatizaci smrti a jejího významu pro křesťany.
____________________________________________________________________________________________________________________________________
Svátost smíření / zpověď
Ježíš řekl apoštolům mnoho důležitých věcí, které měli uvést do života Církve. Po zmrtvýchvstání jim připomněl, že mají Ducha svatého a dal jim a jejích následovníkům (apoštolská posloupnost) kompetenci odpouštět hříchy - "Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou..." Dal jim tedy autoritu odpustit v osobním vyznání hříchů. Zpověď je tedy soukromý soud, v němž se sám hříšník přiznává před Bohem a jeho prostředníkem (řádně ustanoveným knězem) a žádá o odpuštění. Zpovědník se musí orientovat v morální oblasti, v současné nauce Církve a může být pro penitenta důležitým zprostředkovatelem Boží vůle. Zpovídat se může pouze pokřtěný katolík, ale výjimečně i pokřtěny evangelík, který věří katolickým způsobem v Kristovy svátosti. Kněz v určitých situacích nesmí rozhřešit - je to situace, kdy se kajícník sice vyznává z hříchu, ale nehodlá se jej zříci, nebo je v situaci životního vztahu s osobou, která má morální povinnosti jinde (stav manželský), nebo v trvalém vztahu mimo manželství. Výjimkou mohou být neoddaní, kteří spolu žijí jako bratr se sestrou. Jde o věc svědomí a víry v sílu svátostí, které nám skrze svátost kněžství Kristus dal. Ježíš často mluvil o milosrdenství - viz podobenství o marnotratném synu. Bůh je láska i pravda. Je dobré tuto smírnou svátost přijímat pravidelně, alespoň čvrtletně, nejlépe každý měsíc.
Tak se toho nebojme a dbejme o čistotu duše - našeho nesmrtelného já!
Jak se zpovídat?
1. Zpytovat svědomí - Desataero, zpovědní zrcadlo (kancionál), nebo jednoduše si uvědomit tři okruhy:
a/ já a Bůh (duchovní život), b/ já a druzí lidé (rodina, zaměstnání, přátelé atd.), c/ já a ostatní věci (peníze, povinnosti, příroda, svět...)
2. Požádat kněze o svátost smíření (průběh lze najít v kancionálu) - k tomu bývá vyhrazen konkrétní čas, ale v nouzi kdykoliv na požádání
3. Splnit uložené pokání a poděkovat Bohu
Podmínky platné svátosti smíření:
- vyznání hříchů (bez zatajení hříchů těžkých), - vyznání lítosti nad hříchy ("Lituji..."), - splnit pokání (pokud ne, nebyla svátost platně přijata)
___________________________________________________
Mše svatá - svátost Eucharistie
Mše svatá je nejdůležitější a největší společnou modlitbou věřících (pokřtěných), kteří naplňují to, co ustanovil Kristus při poslední večeři s apoštoly. Je vrcholným projevem jednoty Církve (těla) a Krista (hlavy) v apoštolské posloupnosti (v čele s Petrem dnešních dnů - papežem).
Církev při mši naslouchá Božímu slovu a nechává se jím sytit a vést. Kázání je úkol daný Kristem - "Kdo vás slyší, mne slyší...", je tak aktuálním hlasem Krista v této době. Církev při mši prosí za Boží požehnání pro všechny lidi. Církev při mši ústy kněze vzdává díky za chléb a za víno a prosí, aby moc Ducha svatého proměnila chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista. Při každé mši se tak zpřítomňuje oběť a obnovuje smlouva, kterou Ježíš přinesl na kříži, aby všechny lidi přivedl k Bohu.
A věřící, kteří přijímají Tělo a Krev svého Pána, jsou sami proměněni a stávají se jedním mystickým Tělem Kristovým, bratry a sestrami, jsou posláni a stávají se světlem světa. Katolická mše svatá je slavením největší svátosti Eucharistie. Proto není možné ji slavit s křesťany jiných církví, kde věří odlišným způsobem a kde chybí apoštolská posloupnost (svátost kněžství) a tím i jednota Kristova těla = Církve. Chtějí-li spolu s námi katolíky slavit, pak jen bohoslužbou slova s přímluvami a modlitbou Páně (Otče náš). I tímto způsobem je Kristus uprostřed nás. Řeckokatolická církev je katolická (v jednotě s papežem) s východní liturgií, svátosti jsou stejné, jen slavení je v jiném ritu (obřadu). Pravoslaví je samo roztříštěno do mnoha frakcí, má apoštolskou posloupnost a platné svátosti, ale existují velmi rozdílné postoje ke katolické církvi. Soužití je problematické.
K svatému přijímání může jen platně pokřtěný, který byl ke svátostem řádně přiveden a tzv. praktikuje , tedy žije víru a zachovává učení katolické církve (katechismus). Kněz má ve svých farnostech úlohu mystagoga = toho, kdo ostatní přivádí ke Kristu a uvádí do tajemství víry praktikované ve svátostech. Kdo má zájem začít praktikovat, nechť požádá svého kněze o přípravu.
Slavení Eucharistie je středem celého křesťanského života jak pro celou církev, tak i pro její místní společenství. Neboť „ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. On skrze své tělo Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život; a tak je zve a přivádí k tomu, aby sebe, své práce a všechny stvořené věci spolu s ním přinášeli jako oběť. "Kdo jí mé tělo a pije moji krev, má život věčný..."
Kromě toho „slavení eucharistie v mešní oběti je vpravdě počátkem a cílem projevů úcty, která se této svátosti prokazuje mimo mši“. Kristus Pán totiž „právě ve mši podávaný jako oběť, jakmile začne být svátostně přítomen jako duchovní pokrm věřících pod způsobami chleba a vína“, také „po skončení oběti, když se Nejsvětější svátost uchovává v kostelích nebo kaplích, je pravý Emanuel, tj. 'Bůh s námi'. Ve dne i v noci je uprostřed nás a přebývá v nás 'plný milosti a pravdy'“.
Nikdo tedy nemůže pochybovat, „že věřící křesťané této Nejsvětější svátosti prokazují způsobem církví katolickou trvale přijatým, totiž klaněním (adorace), úctu, která náleží jedině Bohu. Ani není tato svátost méně hodná klanění proto, že byla Kristem ustanovena k požívání.“
Aby eucharistická zbožnost byla správně uspořádána a živena, je třeba brát v úvahu eucharistické tajemství v plném rozsahu: jak slavení mše, tak i úctu ke svátostným způsobám, které jsou uchovávány po mši proto, aby dále mohla působit milost oběti.
Způsoby přijímání eucharistie
- podávání na ruku
- poznámka na úvod Současná epidemie nám do každodenního života i do praxe víry přináší různá omezení – snažíme se bránit nezvladatelnému šíření nákazy a chránit ty, kdo jsou mezi námi zvláště zranitelní. Úkolem následující krátké stati je poskytnout inspiraci a případný korektiv pro přijímání Eucharistie v tomto čase nouze. Text nechce vyhodnocovat situaci, posuzovat ochranná opatření či vstupovat do obecných diskusí o podávání svatého přijímání. Mnozí diecézní biskupové, jednotlivě či společně v rámci biskupských konferencí, dali svým věřícím doporučení či přímo vydali rozhodnutí o tom, že v době epidemie Covid-19 má být Eucharistie podávána a přijímána na ruku – což je obecně v církvi latinského obřadu jedna z legitimních možností (při zachování stanovených podmínek). Důvod tohoto kroku biskupů je nasnadě: nákaza se šíří kapénkovou infekcí, nejvíce tedy ze sliznic úst a nosu při dýchání, kašlání a kýchání - a proto podávání do otevřených úst znamená vyšší riziko přenosu infekce rukama podávajícího z jednoho přijímajícího na druhého než podávání na ruku. Podobná opatření známe i z minulosti, například z období morových ran – Eucharistie se tehdy pomocí vhodného nástroje podávala nemocnému z ulice do okna či dveří jeho domu, tedy „na dálku“, aby se zachovala bezpečnější vzdálenost.
Duchovně
Přijímání Eucharistie na ruku má ovšem svoji ušlechtilou formu, o kterou je třeba dbát a která se odvozuje ještě z praxe antické církve. Mnohým lidem je málo známá. Nejde tu jen o estetiku či technické provedení přijetí Těla Páně, ale především o vtělený duchovní postoj, do kterého nás Tradice uvádí. Pozoruhodné svědectví o této starobylé praxi nám přinášejí antické katecheze pro nově pokřtěné, konané ve čtvrtém století biskupem sv. Cyrilem Jeruzalémským a Janem. 1 S mimořádným duchovním i teologickým vhledem pojednal o těchto antických svědectvích v jednom ze svých postních kázání i Josef Ratzinger, ještě jako arcibiskup v Mnichově. Říká: „Když čteme texty Otců, vidíme, v jaké bázni tehdy přijímali eucharistii. U Cyrila Jeruzalémského ve IV. století najdeme jeden zvlášť krásný text. Líčí ve svých křestních katechezích komunikantům, jak to mají dělat. Mají předstoupit a ze svých rukou vytvořit trůn, pravou položit přes levou, aby ruce byly trůnem pro krále a zároveň znázorňovaly kříž. Jde mu o toto symbolické vyjádření plné krásy a hloubky: člověk svýma rukama vytváří kříž, který se stává trůnem, na nějž vstoupí Král. Natažená, otevřená ruka se tak může stát symbolem toho, jak se člověk staví před Hospodina, otevírá mu své ruce, aby se mohly stát nástroji jeho blízkosti, trůnem jeho milosrdenství v tomto světě. … církev zápasila… o bázeň srdce, která se sklání před tajemstvím Boha, jenž se nechává vložit do našich rukou. Neměli bychom přitom zapomenout na to, že nečisté jsou nejen naše ruce, ale také náš jazyk a také naše srdce… Největším rizikem a zároveň nejvyšším vyjádřením pro milostiplnou Boží dobrotu je, že se ho smí dotýkat nejen ruka a jazyk, ale také srdce. Že Pán do nás vstupuje a v nás a s námi žije, že se chce zevnitř stát středem našeho života a jeho proměněním.“2 1 Česky CYRIL JERUZALÉMSKÝ, Mystagogické katecheze (Prameny spirituality 2), tr. Pavel Milko, Refugium Velehrad - Roma, Velehrad 1997, 65n. 2 Úplný text homilie v Salve 2(2005) 15-25.
Co si z těchto hlubokých textů můžeme vzít pro naši praxi?
1. Vše začíná křtem, uvěřením v Krista a v jeho živou spasitelnou přítomnost, pro niž nás Duch Svatý připravil: Proto na našem vysloveném vyznavačském Amen záleží.
2. Naše Bohem stvořená tělesnost, skrze křest naroubovaná na tajemství vtělení, má i ve své křehkosti úctyhodný úkol: účastní se na díle Boží milosti a stává se jejím nástrojem – jak na její cestě do našeho srdce, tak na její cestě k našim bližním: Proto na našem těle při Eucharistii záleží.
3. Jsme podle Tradice zváni, abychom Eucharistii nejen přijímali, ale abychom ji přijímali s bázní, která podstatně přináleží k setkání Boha a jeho stvoření. Ale naše klanění i stání před Otcem musí být jen podle Božího Syna, jeho smrti a zmrtvýchvstání, jinak by bylo buď otrockou ponížeností, anebo rouhavou pýchou: Proto na našem klanění i stání před Otcovou tváří, s Ježíšem a nikdy bez něj, záleží.
4. Setkání s Bohem při Eucharistii vrcholí láskyplnou vydaností Boha člověku, ale také láskyplnou vydaností člověka Bohu. Trůnem i oltářem je kříž: Proto na našich vydávajících se otevřených dlaních složených do podoby Kristova kříže záleží.
5. Pán přichází, aby v nás žil a proměnil nás v sebe a abychom se stali nástrojem jeho blízkosti v tomto světě. Nakonec se tedy naše otevřené dlaně a otevřená ústa musejí otevřít k pravému chrámu, kde si Pán buduje příbytek: Proto na našem srdci a na našich bližních záleží.
Velmi prakticky
- Před svatým přijímáním se nejprve pokloníme přítomnému Kristu. V našich zemích máme dobrý zvyk poklonit se Pánu společně při zpěvu Beránku Boží, jinde to lidé dělávají různě individuálně, někdy třeba i trochu chaoticky a nevyzpytatelně. - Přijímající předstoupí před podávajícího a zdvihne své ruce do výše prsou, složené pravou dlaň přes levou do tvaru kříže. Dlaně jsou otevřené tak, že ta horní je uctivě a bezpečně připravena jako trůn pro přijetí Krista. - Podávající ukáže přijímajícímu Tělo Páně a vyznavačsky říká: Tělo Kristovo. Přijímající hledí na hostii a stejně vyznavačsky odpovídá: Amen! - Potom podávající pokojně položí hostii do připravené dlaně přijímajícího. Ten přijme Tělo Páně buď hned před knězem nebo ustoupí o krok stranou, spodní rukou hostii vezme z dlaně a hned si ji vloží do úst. Udělá to tak, aby podávající s jistotou viděl, že hostie byla přijata a není nikam odnášena. (- Při přijímání do úst je rozdíl jen v tom, že přijímající po vyslovení Amen otevře dostatečně ústa s připraveným jazykem tak, aby podávající mohl hostii bezpečně položit právě na jeho jazyk.)
_____________________________________________________________________________________
Doporučené odkazy
__________________________
Evoluce - mozek - rozum - náboženství
https://www.youtube.com/watch?v=JYh6ldmHFPo
geniální přednáška Orko Váchy - Kdo jsme?
https://www.youtube.com/watch?v=gwKb8So1Drc
__________________________________________________________________________________